Evidence skutečných majitelů se blíží

Počátkem příštího roku nabývají účinnosti zbývající části zákona č. 368/2016 Sb., kterým byl v návaznosti na tzv. čtvrtou AML směrnici EU od začátku roku 2017 novelizován český zákon proti praní špinavých peněz. V jeho rámci došlo ke změně definice skutečného vlastníka (majitele) právnické osoby a v této souvislosti byly novelizovány některé další zákony, které s tímto institutem pracují. Celkem logicky se to týká především zákona o zadávání veřejných zakázek. Za poněkud kontroverzní považuji změny zákona o veřejných rejstřících, které s účinností od 1. ledna 2018 zavádí evidenci skutečných majitelů právnických osob, kterou povedou rejstříkové soudy.

Podle nové definice se skutečným majitelem rozumí fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v právnické osobě, ve svěřenském fondu nebo v jiném právním uspořádání bez právní osobnosti, přičemž zákon současně vymezuje vyvratitelné formální indikátory, které při naplnění uvedených materiálních znaků vedou k určení skutečného majitele. Samotné naplnění některé z formálních podmínek, kterými jsou například dispozice s hlasovacími právy nebo podíl na zisku nad 25% a podpůrně členství ve statutárním orgánu, tak ještě neznamená, že určitá fyzická osoba je skutečným majitelem, pokud nenaplňuje uvedenou definici po materiální stránce.

Je vcelku zřejmé, že v případě jedné právnické osoby může být více skutečných majitelů. Méně jasné ale je, zda je možné a bude připuštěno, že právnická osoba nemá (a nemůže tedy evidovat) žádného skutečného majitele. Zatímco například slovenský zákon o veřejných zakázkách stanoví, že není-li skutečného majitele, jsou za skutečného majitele považováni všichni členové statutárního orgánu právnické osoby, která se podílí na podnikání, kontrole nebo řízení dané právnické osoby (identifikace skutečného majitele je tak založena na právní fikci), definice v českém AML zákoně sice na člena statutárního orgánu rovněž poukazuje, ale jde pouze o vyvratitelnou právní domněnku aplikovatelnou v případě, že tato osoba naplňuje materiální znaky skutečného majitele, tedy možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v právnické osobě, a že skutečného majitele nelze určit jinak. Je tak zde podle mne rozpor mezi zájmem (a požadavkem čtvrté AML směrnice EU) na tom, aby u každé právnické byl identifikován skutečný majitel, a zákonnou definicí v českém AML, která nemusí v konkrétním případě k pozitivní identifikaci vést.

Povinnost podat návrh na zápis údajů o svém skutečném majiteli bude mít příslušná právnická osoba, případně svěřenský fond, a to bez zbytečného odkladu po vzniku "rozhodné skutečnosti". Rejstříkový soud údaje zaeviduje do 5 dnů. Samotnému skutečnému majiteli z nové právní úpravy žádné povinnosti nevyplývají.

Současně s návrhem na zápis údajů o skutečném majiteli bude třeba odpovídajícím způsobem doložit, o jaké skutečnosti se identifikace skutečného majitele, tedy naplnění výše uvedených definičních materiálních znaků, opírá. Je možné předpokládat, že právě naplnění tohoto požadavku bude v některých případech velkým oříškem. Aktuální údaje ke zjištění a ověření totožnosti svého skutečného majitele, včetně údajů o skutečnosti, která zakládá postavení skutečného majitele, bude daný subjekt povinen uchovávat po celou dobu, po kterou bude daná osoba skutečným majitelem, a nejméně 10 let od zániku takového vztahu.

Určité pochybnosti mohou vznikat rovněž v souvislosti s tím, v do kdy musí být do evidence zapsán záznam o stávajícím skutečném majiteli. Příslušné přechodné ustanovení novely stanoví jednoroční lhůtu pro právnické osoby zapsané do obchodního rejstříku a tříletou lhůtu pro ostatní subjekty, avšak začátek běhu lhůty spojuje s účinností novely. Novela přitom nabyla účinnosti počátkem roku 2017. Nicméně vzhledem k tomu, že samotná evidence skutečných vlastníků bude zřízena až s účinností od 1. ledna 2018, je zřejmé, že uvedené lhůty nemohou začít běžet dříve než na začátku roku 2018, neboť do té doby není zaevidování skutečného majitele možné.

Ačkoli je evidence skutečných majitelů zřizována zákonem o veřejných rejstřících a ačkoli ji povedou rejstříkové soudy, nepůjde o veřejný rejstřík, ale o veřejnoprávní seznam, do kterého budou mít přístup jen soudy, finanční správa a některé další veřejnoprávní instituce. Na jednu stranu to znamená nevítanou kontaminaci právní úpravy veřejných rejstříků nesystémovým prvkem, na stranu druhou vnímám neveřejnost rejstříku spíše pozitivně, když už byla taková evidence vůbec zavedena a když nebyla tato problematika řešena cíleně v rámci zákona o zadávání veřejných zakázek. Zákonodárce zde opakuje stejně nedůvodně extenzivní přístup jako v případě zákazu tzv. anonymních akcií, když regulaci uvaluje i na subjekty, které se neuchází o prostředky z veřejných prostředků a nečiní ani žádné transakce relevantní z pohledu AML regulace.