Konec pozdního placení soudních poplatků

Koncem září nabyla účinnosti nenápadná, ale poměrně významná změna procesně právních norem, která by si měla vynutit větší disciplínu soukromých žalobců. Do nynějška znamenalo marné uplynutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku pouze dočasnou překážku v cestě za spravedlností, a to díky možnosti obnovit řízení zastaveného z důvodu včasného nezaplacení soudního poplatku jeho dodatečným zaplacením v době do nabytí právní moci příslušného usnesení soudu o zastavení řízení. Zákon o soudních poplatcích s touto možností po aktuální novele nepočítá a namísto tohoto relativně benevolentního způsobu, kdy usnesení o zastavení řízení slouží spíše jako poslední upomínka placení, spojuje s tímto aktem soudu okamžitý nezvratitelný následek marného uplynutí lhůty pro zaplacení.

Lhůta sama doznala rovněž významných změn. Soud lhůtu určí v délce alespoň 15 dní; pouze ve výjimečných případech může být kratší. Zákon ovšem tyto výjimečné případy nijak dále nerozvádí a bude tedy na soudech, aby ve své rozhodovací praxi vymezily důvody pro mimořádné zkrácení standardní lhůty. Vzhledem k uvedenému nezvratitelnému důsledku marného uplynutí lhůty by soud měl její případné zkrácení vždy dostatečně odůvodnit.

Soudní poplatek lze považovat za řádně zaplacený, pokud ho má příslušný soud ve své dispozici v poslední den lhůty. Z tohoto důvodu je potřeba věnovat běhu lhůty obzvláštní pozornost, aby nedošlo k situaci, kdy žalobce provede platbu ještě ve lhůtě, ale ta stejně marně uplyne před dokončením převodu. I v takovém případě soud musí řízení zastavit.

Soudní poplatky se v českém právu vyskytují již od závěru 19. století a jako takové mají své pevné místo v našem právním prostředí. Větší důraz na jejich včasné placení považuji za rozumný a odůvodněný krok, který je v naprostém souladu se zásadou, podle které právo svědčí bdělým.