Vodítko pro řešení sporu mezi dědici o správu pozůstalosti

Správa pozůstalosti je významným a stále využívaným právním institutem, jehož účelem je řádná správa majetku zůstavitele do doby ukončení dědického řízení. Pověření správou nemovitosti nevyvolává kontroverze v situacích, kdy je v postavení správce pozůstalosti jediný dědic nebo nezávislá osoba (např. vykonavatel závěti). V praxi se lze nicméně setkat se situacemi, kdy je správcem pozůstalosti určen dědic, který je s dalšími dědici ve sporu ohledně jejich dědických práv. Předmětem sporu se pak přirozeně stává i samotné pověření tohoto dědice správcem pozůstalosti. Vodítko, jak by při řešení takového sporu měly postupovat soudy, poskytl nedávný zajímavý judikát Nejvyššího soudu (sp zn. 24 Cdo 111/2023).

V projednávané věci šlo o případ, kdy dědický soud ustanovil pozůstalou dceru správou celé pozůstalosti po její zemřelé matce. Důvodem výslovného jmenování správce pozůstalosti byly zřejmé spory o dědické právo a s tím související očekáváné průtahy dědického řízení, jehož předmětem byla pozůstalost zahrnující nemovitý majetek. Při výběru dědičky pro pověření správou pozůstalosti soud zohlednil, že daná zůstavitelka se jako osoba samostatně výdělečně činná zabývala pronájem a správou nemovitostí a měla tak pro správu obdobného majetku kvalifikační předpoklady. Tato dcera byla současně v závěti ustanovena jedinou dědičkou nemovitosti, o jejíž správu se bylo třeba do ukončení dědického řízení postarat.

Druhá dcera v průběhu dědického řízení napadla platnost závěti a následně se odvolala také proti uvedenému usnesení dědického soudu, který její sestru pověřil správou pozůstalosti. Odvolací soud rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil a ve věci proto bylo druhou dcerou podáno dovolání k Nejvyššímu soudu,

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí potvrdil, že správa pozůstalosti může být vykonávána nejen správcem povolaným zůstavitelem nebo vykonavatelem závěti, ale také dědici s tím, že pokud mezi nimi není shoda v otázce, kdo bude správu pozůstalosti vykonávat, je na soudu, aby rozhodl, kdo z nich to bude. Současně soud zdůraznil, že účelem správy pozůstalosti je zachování majetku pro dědice a věřitele pozůstalosti. Je proto důležité, aby správa pozůstalosti byla vykonávána osobou schopnou tuto úlohu splnit. Nejvyšší soud neshledal, že by v dané věci nebyly uvedené principy pro jmenování správce pozůstalosti dodrženy, a proto rozhodnutí dědického soudu potvrdil (zamítl dovolání jako nedůvodné).

Význam rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívá zejména v tom, že bylo postaveno najisto, že případný spor mezi dědici o jejich dědické právo (např. spor o platnost závěti), nevylučuje to, aby jeden z dědiců ve sporu byl platně pověřen správou pozůstalosti.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu rovněž nastiňuje určitá obecnější vodítka pro dědické soudy pro jejich postup v pozůstalostním řízení. Klíčovým je doporučení, aby v případě, kdy existuje spor o platnost závěti nebo jsou dědická práva jinak sporná, bylo co nejdříve rozhodnuto o správě pozůstalosti, aby byl majetek v zájmu dědiců a případných věřitelů adekvátně spravován. Při určení osoby správce by soud měl zohlednit případné odborné či kvalifikační předpoklady pro výkon této funkce.