Zdravý rozum z Lucemburku

Soudní dvůr Evropské unie vydal na konci roku netrpělivě očekávané rozhodnutí ve věci C‑127/15, kterým bylo řízení o předběžné otázce nastolené rakouským soudem ve sporu Verein für Konsumenteninformation proti INKO, Inkasso GmbH. Rozhodnutí má klíčový význam pro určení, jaké parametry musí obsahovat dohoda o splácení stávajícího dluhu uzavřené mezi podnikatelem jako věřitelem a spotřebitelem jako dlužníkem, aby se na ni nevztahovaly povinnosti vyplývající z příslušné národní legislativy pro spotřebitelský úvěr a jeho poskytování. V této souvislosti připomínám, že v České republice je podle nového zákona o spotřebitelském úvěru účinného od počátku prosince jednou z těchto povinností rovněž příslušné povolení České národní banky.

Český zákon v souladu s příslušnou směrnicí EU vyjímá ze své působnosti, resp. z působnosti zásadních částí zákona včetně části týkající se licence ČNB, bezplatné odložení stávajícího dluhu. Sporné přitom až dosud zůstávalo, jak v této souvislosti vykládat pojem "bezplatné". Podle extrémního názoru, který kromě jiných zastávala i generální advokátka v uvedeném řízení u SDEU, byla bezplatnost odložené platby zachována pouze tehdy, pokud dlužník nebyl splátkovou dohodou zavázán platit cokoli nad rámec samotné jistiny dluhu. Podle tohoto výkladu aplikovaného na nový český zákon o spotřebitelském úvěru by se tedy věřitel musel vzdát veškerých nároků na smluvní úroky, úroky z prodlení či práva na jiné sankce, které mu náleželo podle původní smlouvy s dlužníkem nebo ze zákona, pokud se chtěl s dlužníkem dohodnout na odložení splatnosti například ve formě splátkového kalendáře, aniž by k uzavření takové dohody potřeboval licenci ČNB.

Naštěstí, u Soudního dvora ve věci C-127/15 zvítězil zdravý rozum. Podle jeho rozhodnutí nelze o bezplatnosti odložení dluhu hovořit tehdy, pokud se spotřebitel v dohodě o splácení zaváže k zaplacení úroků nebo nákladů, které nebyly stanoveny v původní smlouvě. Placení úroků, úroků z prodlení či jiného příslušenství vyplývajícího z původní smlouvy je logicky považováno za splácení předmětného dluhu, nikoli za jeho navyšování splátkovou dohodou.

Rozhodnutí Soudního dvora nepochybně uvítají nejen věřitelé, ale zejména inkasní agentury, kterým se tak otevírá dostatečný prostor pro to, aby se při své standardní činnosti nedostaly do postavení licencovaných poskytovatelů či zprostředkovatelů spotřebitelského úvěru.